Vaše příběhy: Izraelská life story

Toto je příběh jedné z Vás, registrovaných maminek na Mavimi. Chceme znát a sdílet Vaše příběhy. Pokud se s námi chcete o ten svůj podělit nebo chcete-li se dozvědět víc, napište na monika@mavimi.cz


Už sedmým rokem žiji v Izraeli. A přes všechna úskalí této země moc ráda. Říká se, že láska hory přenáší, ale kdo mohl tušit, že tolik moc hor? Jakožto velmi racionálně smýšlející člověk jsem zřejmě v životě měla zjistit, že tohle není jen fráze z pohádek, ale že takové věci se opravdu dějí. Že  následovat emoce je nakonec ta nejracionálnější věc, jakou jsem mohla udělat.

Tak a teď k tomu, jak to všechno začalo. Bylo mi čerstvých 30 a byla jsem 5 let vdaná za dlouholetého přítele. A měli jsme se skvěle! Parádní vilka u Prahy (s parádní hypotékou také, ale to na tom super bydlení nic nemění :-)), nadstandardně placená práce v hi-tech firmě, zahraniční služební cesty, spoustu skvělých přátel. K inženýrskému titulu mi chyběl poslední semestr a diplomová práce. A když jsem dostala jako dárek k narozeninám dovolenou v Thajsku, byla jsem si už naprosto jistá, že v životě mi nic nechybí!

Krátce na to jsem si ale měla uvědomit, že něco přece. A navíc něco dost zásadního. Z práce se mi naskytla možnost odletět na tři týdny na služební cestu do izraelské Haify. V Izraeli jsem předtím jednou byla, jen necelý týden, v Tel Avivu. A protože mě ta země uchvátila od první chvíle, i když jsem stihla jen krátké večerní procházky po městě a v jednom dni víkendového volna stihla navštívit jen Jeruzalém, samozřejmě jsem se nové příležitosti k návštěvě ihned chytla.

Byla polovina srpna 2010, přesně měsíc po mých 30 narozeninách. Po čtyřhodinovém letu jsem přistála v odpoledních hodinách v Tel Avivu žhnoucím srpnovými vedry. Taxi mě odvezlo do Haify, kde jsem v hotelu dostala pokoj v 18. patře s výhledem na krásně osvětlený Haifský přístav.

Ráno mě taxi podél půvabného mořského pobřeží odvezlo k budově zaměstnavatele, kde na mě čekalo první překvapení. Giyora, co mě posledních pár týdnů úkoluje a má mě teď v Haifě představit kolegům, není děvče, ale poměrně sympatický dobře vypadající chlápek. Úplnou pravdu o tom, co mi proběhlo hlavou, když jsem ho prvně viděla, napsat nemůžu, protože bych mohla být obviněná z rasismu ;). Přesně zapadl do profilu, co jsem si o izraelcích vytvořila během poslední návštěvy – vřelý, přátelský, veselý, zvídavý. Měl trpělivost s mojí dost kostrbatou neprocvičovanou anglickou mluvou a protože mě usadili ke stolu proti němu a pracovní vytížení nebylo nijak zásadní, měli jsme čas si povídat. Za krátko zjistil, že hlavním cílem mojí aktuální služebky je Mrtvé moře, na které posledně nebyl čas. A já jsem zjistila, že po celý rok slaví svoje čtyřicátiny a právě se rozešel s (další, ehm) přítelkyní. Že je 7 let rozvedený, má z prvního manželství dva kluky 10 a 12 let a že rozhodně nechce zůstat sám. Do druhého dne pohotově naplánoval výlet za svým bratrem, který se už v té době nacházel s rodinou a přáteli v dané lokalitě, a nabídl mi se k němu připojit. Vyděšeně jsem třeštila oči, znám ho sotva dva dny! Ale chtěla jsem tam moc a kromě téhle možnosti se naskýtalo pronajmout si drahé taxi, které by mi společnost s velkou pravděpodobností neproplatila, jet tam 4 hodiny sama s úplně cizím řidičem, smočit se a jet zase zpátky. Kolegyně, která s Giyorou seděla 8 let v kanceláři, mě začala přesvědčovat, jak mám rozhodně jet, protože on je přece průvodce, on zná zemi líp, než kdokoliv jiný, je super společník a tak vůbec... S nevinným pohledem mě přesvědčoval, že chatka, kterou pronajal, má dvě ložnice a že samozřejmě každý budeme mít svůj pokoj. Mno, kývla jsem na to, bez jakýchkoliv vedlejších úmyslů.

A že to dobrý společník opravdu byl. Cesta do pouště Arava k místu, kde jsme byli ubytovaní, nám se spoustou zastávek trvala 8 hodin, za které mi stihl ukázat tolik krásných míst a povědět tolik příběhů vázajících se k nim, k němu samotnému a... A mně se z toho pěkně zatočila hlava. „Ale já jsem přece vdaná! Mám skvělého manžela, mám skvělý život, mám všechno. Nehodlám ztratit hlavu pro nějakého rozvedeného chlápka s dvěmi dětmi. Já na svém životě nic měnit nechci!“ Tak jsem to prezentovala od začátku svému úžasnému průvodci, ale s přibývajícím hodinami povídaní tohle přesvědčení sláblo a sláblo. Dřevěné chatky u Mrtvého moře byly okouzlující, v tom horku dřevo vonělo jako v sauně. Rodina jeho bratra i přátelé byli neuvěřitelně sympatičtí, zábava nevázla i přes to, že se k mému překvapení mnohem více jedlo než pilo. Povídali jsme si pak ještě dlouho do noci, slušně jsem odmítla nabídku na koupel v jacuzzi a poslala toho sebejistého (a v tu chvíli už sakra moc žádoucího!!) chlápka spát do horní ložnice. Nicméně mi v tu chvíli užbylo naprosto jasné, že v tom pěkně lítám.

Druhý den jsme dojeli k mnou vytouženému cíli, smočila jsem se konečně v té legrační slané louži (jo, jedna z těch věcí, na kterou není Mastercard!) a nechala si udělat pár prima kýčovitých fotek s novinami v ruce. Pak ještě vyfotit na velbloudu a zpět směr Tel Aviv. Tam jsme se stavili  na oběd s Giyorovým nejlepším kamarádem a jeho ženou, kterému, jak mi později vyprávěl, rovnou řekl, že kdybych chtěla, tak si mě druhý den vezme. Barak mu to sice ze srdce přál, ale asi si ani v nejdivočejších snech nedokázal představit, že za rok a něco na to nám to do Čech dojede odsvědčit... Mno, to trochu předbíhám :-).

Na poslední „míli“ cesty atmosféra v autě poněkud zhoustla. Giyora, který byl aktuálně sám (asi celé dva dny), neměl nejmenší zábrany se projevit ve smyslu, kdy bylo zřejmé, že silné sympatie jsou vzájemné. Protože také úplně nesnil o tom, že po sedmi letech hledání té pravé se zamiluje do  vdané holky žijící 3000 km daleko, takže jsme se dohodli, že výlet byl sice super, ale už spolu radši nikam vyrážet nebudeme. To bylo hezké předsevzetí, které vydrželo skoro celý týden.

Na severu je také spousta zajímavých míst, která bych určitě měla vidět. A on tím směrem bydlí, provede mě po Akku, vezme na Rosh HaNikra. A já je chtěla vidět. A chtěla jsem být v jeho přítomnosti, jakkoliv to bylo nerozumné. Motýlci poletovali v břiše, ale stále jsem se zuby nehty držela myšlenky, že to není opravdové,  že to každou chvíli přejde. Že ten super život mám přece v Čechách a to přesvědčení se vrátí nejpozději ve chvíli, kdy se mnou v Tel Avivu odstartuje letadlo směr Praha. Pokoušela jsem se (a prý docela úspěšně) hrát ledovou královnu těžce nad věcí a užívat si služby sympatického průvodce ve vší počestnosti. A bývalo by se mi to povedlo. Brečet mě neviděl, to jsem spustila ve chvíli, kdy jsem zavřela dveře taxíku, co mě vezl zpátky na letiště. A nepřestalo to na letišti v Ben Gurion. A nepřestalo to celou cestu do Prahy. Slzy se řinuly proudem, celé 4 hodiny letu, nešlo to zastavit. Lehce to zachránil dojemný film, co v letadle promítali, i když mé dojetí by bylo adekvátní možná tak novopečené matce na začátku šestinedělí. Bylo jasné, že tentokrát mě láska přemohla tak silně, jako nikdy předtím.

Následující tři měsíce byly zatím ty nejtěžší v mém životě. Vyhnout se následné konverzaci s Giyorou nešlo i kdybych chtěla, kvůli práci jsme byli v každodenním kontaktu. Láska narůstala každým dnem, s každým smajlíkem, kytičkou, duhou, textem písně a já nevím čím. I když jsem od zasvěcených kamarádek slýchala důrazné „Nedělej to!!“, proběhlo rande v romantické Budapešti a další krátká návštěva srdcového Izraele. Plácala jsem se v slzách, v každodenním přemýšlení o tom, co mám dělat. Každou hodinu jsem chtěla něco jiného, každý den jsem se rozhodovala pro jinou věc. Než mi konečně došlo, že manželství je definitivně v troskách a že ten život, co byl před Izraelem, nebude už nikdy zpátky. Pak to šlo ráz na ráz, během týdne jsem měla narychlo sbalené kufry a stěhovala se z naší krásné vilky ke kamarádům a následně do maličkého pronajatého bytečku ve staré a trochu děsivé části pražského Smíchova. I když jsem novému vztahu dávala šance 1:1000, nebylo už, co ztratit. Vánoce 2010 jsem strávila v Helsinkách v náručí svého vyvoleného na prvním oficiálním rande, kde jsme zcela vážně začali plánovat společnou budoucnost. Pro začátek zpáteční letenka na pět týdnů, po které mi můj velkorysý pražský šéf dovolil pracovat z Haify, když stejně dělám pro izraelské projekty.

Tak jsem se na konci ledna 2011 přestěhovala do stále víceméně neznámého a trochu obávaného Izraele a začala nový život. Zbývalo se v Čechách rozvést a prodat dům. K tomu se přidaly ještě zásadní zdravotní problémy v rodině, takže to byl opravdu divoký rok. Ale i tak se 11. 11. 2011 v Brandýse nad Labem konala moje druhá, a snad poslední, svatba. V Izraeli jsme se vzít nemohli. Manžel je žid, i když nepraktikující, a já židovka nejsem.

O necelé dva roky později na to se nám narodil náš první syn a dva roky na to, v den výročí svatby, druhý. Po náročném byrokratickém procesu jsme pět let od svatby slavili získání mého izraelského občanství. Už léta si pohrávám s myšlenkou absolvovat gijur, konverzi k judaismu. Rabín osady se před pár měsíci přestěhoval s rodinou do naší ulice, tak možná to je znamení se do toho konečně dát.

I když díky naším temperamentům náš vztah občas nevypadá idylicky, láska drží. A stejně tak drží i má láska k Izraeli, kde to také občas není idylické. Ale kde ano, že :-).

Ve spolupráci s Mavimi,

Monika Erez