Role babičky a dědy během mateřské dovolené

Od naší svatby uplynulo pár měsíců, když můj novomanžel dostal nabídku pracovat v zahraničí. Takových šancí nepřijde za život mnoho a mně se zkušenosti odjinud taky hodily. Nebylo o čem přemýšlet. V "nové zemi” jsme se zabydleli vcelku rychle a ve chvíli, kdy jsem se začala poohlížet po práci jsme zjistili, že nás bude o jednoho víc. Do práce už jsem pochopitelně nenastoupila. Vyřídit všechny potřebné překlady a dokumenty trvalo pomalu déle, než celé těhotenství.


A tak jsme byli tři. Přesto, že to v této zemi nebylo zvykem, strávila jsem se synem pravou českou “mateřskou”, co se trvání týče. Ne, že by snad mateřská byla vysloveně “havaj”s nohama na stole, ale přeci jen nemusíte být na sedmou v práci a v pět ve školce. Měla jsem tedy dost času na poznávání nových míst, podnikání výletů a vítání návštěv z domoviny. A proč to celé píši? Bylo to prima, dokonce velmi. Ale.. Neměli jsme babičku a dědu. Tedy měli, ale jen občas, dovolenkově. Více, než babičky co čtou pohádky, berou děti na houby, pečou o víkendu buchty, to byly babičky virtuální. Schované v počítači, tam co je ta bleděmodrá ikonka “skype”. No, lepší virtuální, než žádné, samozřejmě. Nicméně, jak čas plynul, čím dál víc jsme postrádali vliv celé širší rodiny. Každý si rád připomene tety ze svého dětství, co pekly nejlepší štrůdl na světě, strejdy, co nás vozili na kombajnu, bratrance a sestřenice, se kterýma nikdy nebyla nuda. Co víc, i přesto, že jsme doma vždy mluvili česky, náš mrňousek zřetelně preferoval anglická slova, zkrátka si vybíral pro něj to jednodušší. Začali jsme se obávat, zda-li se tu češtinu vůbec naučí. Po několika letech “na zkušené" jsme se vrátili zpět do Čech.

Nyní mám za sebou šestý měsíc své druhé mateřské a je to zase prima. Tentokrát máme prarodiče na dosah. Mám radost, když vidím, jak se starší syn těší, až mu babička uvaří oblíbenou “rajskou” a jak si budou s dědou hrát na detektivy. Musím říct, že jsem teď vděčná i za chvíle, kdy babička s dědou ponosí, přebalí, povozí nejmenšího, a nebo vymyslí zábavu pro většího. My rodiče, asi nejvíce oceníme “ověřené” hlídání. Dítko má radost, babička má radost, vy máte nějaký ten čas pro sebe, všichni jsou spokojeni. Srovnám-li tedy mateřskou "bez” a “s" prarodiči, ta nynější je jednoznačně veselejší a chvilkově pro nás rodiče i jednodušší. Bohužel, ne každý má to štěstí, ale pokud prarodiče máte, dejte jim prostor realizovat se v životě vašich dětí.

Mluvte spolu o výchově

Funkce prarodičů není výchovná ve smyslu všech těch nepopulárních zásahů — zákazy, příkazy, úkoly atp. — ta pořád zůstává věcí rodičů. Dnešní prarodiče se obecně shodují, že čas strávený s vnoučaty neslouží jen k předávání dovedností, zkušeností a rodinných vzpomínek. Je to hlavně příležitost, jak si opět hrát a sledovat znovu ten úžasný vývoj osobnosti. Tato role umožňuje být v očích vnoučete tím milým a přístupnějším dospělákem.

V dnešní době, kdy i lidé důchodového věku mnohdy žijí velmi aktivní život, kolikrát není jednoduché skloubit všechny aktivity s případnou pomocí s vnoučaty.

Není také nejsnazší najít to své "správné místo“. Je třeba vyvážit žádanou pomoc a zároveň nebýt nadmíru zasahující, například do chodu rodiny.

Pokud se vaši prarodiče zapojují do výchovy dětí, jinými slovy, tráví s nimi mnoho času, mluvte spolu o svých představách o výchově. Například co dětem dovolovat,  co preferujete ve stravování, kdy a jaké dárky považujete za vhodné, kdy je čas na večerku ..., ale buďte zároveň shovívaví. Společný čas by si měli všichni hlavně užívat.


Tipy jak trávit čas

Dejte svým prarodičům tipy, jak se s vnoučaty zabavit. Existuje spousta zajímavých možností, například výlety do přírody, muzea, výstavy, filmy, divadla, hudební akce, čtení knížek, vyprávění, stolní hry, sporty a společenské události.


Moderní svět

Dnešní hektický svět plný techniky a novinek může být pro seniory poměrně matoucí. Pomáhejte jim držet krok s vývojem doby, ve které žijí vaše děti, aby si navzájem porozuměli.


Také jednou budeme prarodiči

Jednoho dne se také staneme prarodiči. Už možná nepovedeme svůj nynější aktivní, až zaneprázdněný život a možná si budeme klást tyhle nepříjemné otázky — Proč mě nenavštěvují častěji? Proč vídám vnoučata tak málo? Proč nikdy nepřijdou jen tak, ale jen, když něco potřebují? Člověk se nejvíce učí pozorováním. Můžete tedy okoukat prarodičovské dovednosti, které jednou třeba sami použijete, a vaše děti možná budou jednou samy usilovat o podobný rodinný model.


Za Mavimi,

Karin