Práce na plný úvazek se dvěma batolaty aneb vyhazov po 10 letech

Práce mých snů

Vše začalo v roce 2007, kdy se mi podařilo získat práci snů – jako integrační specialista jsem nyní měla možnost vydělat si pěkné peníze, zúročit znalosti nabyté studiem aplikované informatiky a dosavadní praxi u nejmenovaného telefonního operátora. Díky zařazení do projektu upgradu billingového systému jsem při své práci mohla využít angličtinu a také cestovat. A že se dařilo – Kanada, Izrael, Bulharsko, Nizozemí… I když má práce občas vyžadovala extra nasazení, služby na telefonu o večerech a nocích, i když to někdy byl pořádný tlak a stres, užívala jsem si to.

Po tříleté praxi v Čechách jsem se pod křídly firmy přesunula do Izraele za láskou. A v srpnu 2012, kdy jsem téměř rok po svatbě konečně dostala v Izraeli status rezidenta, mě izraelská pobočka oficiálně adoptovala. Stále stejná pozice, víc praxe, víc sebevědomí, větší respekt kolegů. Překvapivě téměř stejný plat, důsledkem toho, že v Izraeli je IT odbornost mnohem méně ceněná (tak nějak to tu umí půlka populace...). Ale i tak, nebylo si vůbec na co stěžovat. Manžel pracoval na stejné pozici, tak jsme si pohodlí zaměstnanců v nadnárodní gigantické korporaci a další cestování po světě užívali spolu. Stihli jsme zavítat ještě do Atlanty, Kypr a jako tečku na závěr na dva měsíce do Kolumbie, kde jsem byla již v pátém a šestém měsíci těhotenství.

Narození syna

Super život, dokud se mi nenarodil první syn. Nepovažovala jsem se za mateřský typ, neuměla jsem si představit být doma s dítětem, a tak mi izraelský systém, kdy se dítě mezi 3 až 6 měsíci věku obvykle odkládá do jesliček, báječně seděl. Totiž seděla mi ta představa, dokud byl Daniel ještě v děloze...

No ale pak přišlo 3. září 2013 a najednou tu s námi Daniel byl. Svět se mi otočil vzhůru nohama. Absolutně jsem si neuměla představit, že bych toho drobečka odložila třeba už ve třech měsících! Obrečela jsem, že mi firma neschválila rok mateřské, ale mohla jsem být ráda i za těch 9 měsíců, které jsem nakonec dostala. A vzhledem k tomu, že placená mateřská je 14 týdnů, i za ten půl rok navíc jsme se dostali do slušného mínusu na bankovních účtech.


Návrat do práce

Návrat byl nutný a bylo to nečekaně fajn. Daniel v té době právě začínal lézt a sedět a působil přece jen trochu nezávisleji. Navíc jsem byla příjemně překvapená místními „mišpachtony“ (rodinné jesle) a hlavně neuvěřitelně vřelým a láskyplným přístupem pečovatelek. Daniel nepůsobil, že by jakkoliv strádal, a já naopak měla dojem, že zábavu mu v jeslích umí zajistit mnohem lépe než já. Divný pocit, že najednou není se mnou, opadl hned první den, a já se coby hrdá matka, vrátila s plným nasazením na svou pozici. Případné noční služby a tolik milované zahraniční cesty se ale najednou staly hororovou představou. A tak, když krátce po mém návratu do práce, přišla nabídka zkusit pozici vývojáře, hlavně kvůli mnohem menší možnosti výše uvedeného a větší flexibilitě pracovní doby jsem do toho bez váhání šla.

Červenec 2014, začínám kurz java vývojáře. Ano, každý upozorňoval na to, že ti prckové jsou první rok nemocní, že jsou víc doma než v jeslích. Vzala jsem to na vědomí, přece se budeme střídat s manželem. Ale zkusit to na vlastní kůži bylo něco jiného. Jak moc se o něj budu při každé horečce, zvracení a průjmu bát, to jsem si dopředu představit neuměla. Práce se přesunula na vedlejší kolej. A v tu chvíli to se mnou začalo jít z kopce. Z kurzu jsem prošvihla snad půlku. Část z toho, že byl v hebrejštině, kterou jsem v té době ještě plně nevládla. Část proto, že jsem byla myšlenkami jinde a další část proto, že jsem tam prostě nebyla ani fyzicky, protože jsem byla doma s nemocným Danielem. Byli jsme velká skupina nováčků, jen do Haify nás nastupovalo 12. Kolegové byli o desetiletí mladší, bez rodin, dětí, někteří bez partnerů. Plní energie, nových nápadů, odhodlání, ochoty investovat čas nad rámec. A já měla sotva to odhodlání.

Změna priorit a narození druhého syna

Uvažovat o změně zaměstnavatele v mé situaci by ale bylo absurdní, navíc jsme v blízké době plánovali dalšího potomka. S přibývajícími absencemi se moje mezery prohlubovaly, úkoly často musel dodělávat někdo jiný, potřebovala jsem nezřídka asistenci kolegů. Při prvním půlročním hodnocení jsem na všechny tyto nedostatky byla šéfovou důrazně upozorněna. Pocit, že jsem nejhorší, a že jen těžko budu mít příležitost to nějak dohnat, mi na motivaci zrovna nepřidal. Krátce na to jsem otěhotněla znovu a dál se soustředila především na své a Danielovo zdraví.

V listopadu 2015 se do našeho klanu přidal další chlap. Nevo se narodil přesně na čtyřleté výročí naší svatby. Že zase zůstanu doma na místní poměry nadstandardně dlouho, bylo jasné. Tentokrát to bylo 10 a půl měsíce. Mezitím stihl změnit práci manžel – k mé velké radosti – na učitele. Místo o půl osmé večer se mi na mé druhé mateřské vracel domů okolo druhé, nejpozději ve čtyři. Cestování se při svém zaměření nevyhnul, ale už to nebylo zahraničí. Během prvních dvou let musel kromě školních výletů absolvovat speciální 10 týdenní kurz, rozložený do týdenních etap. Nezdá se to hodně, ale bylo to sakra cítit.

Znovu do pracovního procesu

V půlce září roku 2016 jsem se vrátila do práce. S velkou radostí, motivací, ale pochybnostmi, jak to se dvěma malými dětmi půjde. No a nešlo... Přece jen: moje práce 45 hodin týdně, kancelář vzdálená minimálně 45 minut cesty (když vyrazím před půl sedmou ráno, jinak až hodinu a půl), děti – školka do čtyř. Do školky odevzdá manžel a převážně bude i vyzvedávat, já budu spěchat na pomoc, protože nejsem ochotná ho s oběma (10 měsíců a 2 roky a 2 měsíce) nechat samotného déle než hodinu. Je to masakr i pro dva lidi, takže dokud tuhle možnost aspoň trochu mám, budu jí využívat. Aspoň, než kluci trochu povyrostou a bude to s nimi možná snazší.

Asi to není překvapivé a asi jsem si nic jiného nezasloužila, ale i tak jsem po prvním hodnocení od návratu do práce probrečela dva dny. Nejenom, že nezvládám, co bych už dávno měla, ale dokonce prý ani nepůsobím, že bych měla snahu, když mám možnost zabrat. Mrzelo mě to, sama jsem to cítila jinak, evidentně šly mé snahy jiným směrem než očekávání šéfové. Ale to byl jen malý detail ze všech těch jednoznačných dalších ukazatelů, že to nedávám. Oklepala jsem se, spočítala si, že odejít ještě nemůžu, i když bych moc chtěla, a s jistým vděkem a pokorou, že mě tam teda pořád trpí, jsem dál dělala, co jsem mohla. A pořád míň, než by se čekalo.

Nebyla jsem ochotná platit pečovatelku nad rámec školky, abych mohla odpracovat víc hodin v kanceláři a míň po večerech doma. Nebyla jsem ochotná nadopovat dítě Panadolem a poslat ho s teplotou do školky. Ani najít někoho, kdo s ním bude doma, když marodí, protože v těch chvílích přece potřebují mámu úplně nejvíc. Věděla jsem, že chci být víc máma než lepší pracovnice. A kluci dál napomáhali tomu, že mé vnitřní rozhodnutí bylo znatelné i navenek. Chytili snad každý virus v okolí, předávali si ho mezi sebou a i nám. Nejhorší to zásadně bylo, když byl manžel pryč.

Překážky přibývají

Navíc Daniel se potýkal s problémy v komunikaci, možná kvůli třem jazykům, co doma slyšel, možná ne. Po různých marných pokusech komunikačních odborníků ho rozmluvit nastoupil od září 2016 ve věku tří let do jazykové školky. O děti se tam stará devítičlenný tým odborníků včetně psychologa, specialisty na komunikaci nebo třeba terapii pohybem. A všichni chtějí schůzku. Protože jsou to státní pracovníci, tak pochopitelně v době  od devíti ráno do tří odpoledne, kdy jindy. Koho zajímá vaše pracovní doba, přece máte zájem o své dítě. K psychologovi jsme navíc docházeli pravidelně, na rodičovská sezení, která nám měli pomoci Danielovu složitější osobnost vést tou správnou cestou.

Snažila jsem se dál odpracovat aspoň tu a tam hodinu mezi objížděním doktorů, pohotovostí, se spícím dítětem na rukách. Většinou na úkor úklidu, jídla nebo spánku, ale pochopitelně to nestačilo. Další půlrok uběhl a má představa, že třeba časem to bude snazší, vzala za své. Z hodnocení jsem nebyla překvapená. Možná jsem trochu doufala, že to v očích šéfové není tak zlé, jako v mých, ale bylo. Už jsem nebrečela, rezignovala jsem. Věděla jsem, že jenom přežívám, jen nebyl čas a energie jakkoliv situaci řešit. Přišla chvíle aktualizovat životopis a začít hledat něco jiného, na částečný úvazek.

Vyhazov z práce po 10 letech

I tak to byl kopanec. Někam, kam určitě měl přijít. Znovu jsem začala počítat a přemýšlet. A vida, na podporu mám nárok, aspoň pět měsíců. Mladší dítě nenastoupí do jeslí, starší do družiny, další slušná „ušetřená“ suma měsíčně doma. Třeba to půjde, třeba se nám to bude líbit, třeba manžel bude mít časem vyšší plat. A rozhodnutí dozrálo. Nečekaně, ale určitě to bylo pro dobro věci, dozrálo také na straně zaměstnavatele. Takže když mi týden po tom příšerném hodnocení manažer šéfové na pohovoru nabídl ultimátum – začít okamžitý „zlepšovací“ pětitýdenní proces, nebo (!) – bylo to jasné. Nepotřebovala jsem nabídnuté dva dny na promyšlenou, ono „nebo“ mohlo začít. Bolelo to, bylo to těžké loučení, tolik lidí, tolik zážitků, celých 10 let! Ale věděla jsem, že to tak chci. Že mi tam není dobře, že už dlouhou dobu jak já, tak zaměstnavatel jen trpíme.

Blýská se na lepší časy...

A tak jsem po 17 letech nepřetržitého pracovního úvazku už skoro dva měsíce doma, tři týdny oficiálně nezaměstnaná. Přes měsíc doma s téměř dvouletým mládětem a starším, čtyřletým, co se vrací domů ve dvě. Během dne to jsou fofry, ale utíká to, a večer počítač otvírám s chutí. A místo java kódu píšu, co mě zrovna napadne. Třeba tenhle článek pro Mavimi. :-) Díky za váš nápad, týme Mavimi. Dáváte mi šanci, že budu moct dělat, co mě baví a naplňuje, i přes velkou momentální vytíženost svým mateřstvím snad i splňovat očekávání šéfů.

Ve spolupráci s Mavimi,

Monika Erez