Pokračování izraelského příběhu: Doma s dvouleťákem

Délka placené mateřské je v Izraeli 15 týdnů, do roku 2017 to bylo 14. Většina maminek zůstává v práci do termínu porodu nebo tak týden před odchází na nemocenskou, aby následně vyčerpala maximum dovolené po porodu. Miminka přijímají do jesliček už od 3 měsíců věku, ale to je i na otrlé Izraelky obecně brzy. Ve firmě, kde jsem pracovala, zůstávala většina maminek doma půl roku. Některé se vracely z finančních důvodů, ale ta větší část prostě proto, že se do práce těšily. Starat se celý den o miminko je nenaplňovalo a rády to nechaly na těch, které to baví. Buď na pečovatelkách v jesličkách, případně babičce. Za jesličky se do tří let věku platí nemalá částka, ale i tak se vrátit do práce finančně vyplácí. V mém případě platbu za jesle tvořila pětina platu.

Moje druhé mládě bylo ve školce od deseti měsíců na rok. Pak mě z práce vyhodili a my se rozhodli prcka od září nezapsat a zkusit, jaké to bude, když s ním budu doma. Ne že bychom se školkou nebyli spokojení, naopak, ale prostě proto, že na plný úvazek teď evidentně pracovat nemůžu a jestli najdu částečný, plat bude nižší, než je má současná podpora v nezaměstnanosti.

Uplynuly dva měsíce a zatím si čas s brzy dvouletým Nevem moc užívám a snažím se, aby to platilo i opačně a vydržel to se mnou doma celý rok. Od září by měl nastoupit do státní školky, která už je bezplatná. Že jsem v Izraeli v neobvyklé situaci mi každé dopoledne připomínají prázdná dětská hřiště. Nevo na otázku, jestli chce zpátky do školky, tvrdošíjně odpovídá, že ano. Ještě jsme nezkusili, jak se bude tvářit, až se tam přijdeme podívat, proto trochu doufám, že úplně neví, na co se ptám. Že mu prázdná hřiště nevadí, mi dokázal, když na překvapivou přítomnost druhého dvouleťáka reagoval mračením a důrazným sdělováním, že ta klouzačka, houpačka a kolotoč jsou jeho. Místní maminky mě příležitostně znepokojují dotazem: „A to ho jako držíš doma?! Vždyť už je velkej!“.


Nevo navzdory tomu vypadá s naším domácím programem spokojený. Vstává v půl sedmé s bráchou, kterého v 7:10 odváží do školky devítimístný tranzit. Společně posnídají corn flakes s mlékem, pak Danielovi zamává a začíná nám volná zábava. Obvykle chce jít aspoň na zahradu a užít si, že ho brácha nevystrkuje z trampolíny, zahradního domečku nebo houpačky. Někdy skočíme na hřiště přes ulici. Ze začátku jsem měla snahu mu zajišťovat program, jako to dělali ve školce: „teď budeme skládat puzzle, teď si budeme kreslit, teď hrát s kostkami...“, ale časem se ukázalo, že si umí najít zábavu sám a ke spokojenosti mu stačí, když se připojím. Kolem desáté jíme spolu snídani, na kterou byl zvyklý ve školce – bílý jogurt, cottage, salát z na jemno nasekaných rajčat a okurek, hummus, avokádo, tuňáka, olivy, vejce. Na pečivo si stejně jako já moc nepotrpí. Jen když někam jedeme už před snídaní, je ochotný jíst cottage nebo hummus v pita chlebu. Pak nějaké domácí práce, se kterými může pomáhat, občas vaření, když zrovna není navařeno od manžela. Následuje krátký výlet autem, kam je právě potřeba. A to i v případě, že není potřeba jet nikam, protože je to nejjednodušší způsob, jak ho uložit k polednímu spánku. Se spícím dítětem rychle spěchám domů, přehodit ho do kočárku, kde pokračuje i další hodinu, kterou mám výhradně pro sebe. Odpočívám u kafe, píšu, háčkuju, čtu, hledám inspiraci a čerpám energii na odpoledne, kdy přijede starší bratr. Z finančních důvodů teď nechodí do družiny, autobus mi ho domů přiváží kolem čtvrt na tři. Jak je oba zabavit tak, aby se co minutu nervali jako koně, je pro mě zatím nadlidský úkon. Ale už sem tam i seberu odvahu s nimi vyjít dál než na zahradu, aby měli šanci potkat místní kamarády, které teď jinak vůbec nevídají. Obvykle ale čekáme, až kolem třetí dorazí manžel z práce, a další program už chystáme společně, což je o poznání jednodušší.

Jestli mi něco schází? Momentálně nic, ale brzy bude. Podpora v nezaměstnanosti za 4 měsíce skončí. Zbývající měsíce do září pokryjí finanční rezervy, ale rozpočet bude napjatý... Z jednoho učitelského platu nevyžijeme, to je jasné. Tohle jsme ani nikdy neplánovali. Úředníky na úřadě práce sice přesvědčuji, že si zaměstnání v IT hledám, ale nehledám. Momentálně se ke své profesi vůbec nechci vracet. Hledám jinou cestu, jak si něco přivydělat, bez toho, abych přišla o čas s Nevem. A zároveň zůstala flexibilní a k dispozici na všechny prázdniny, co děti mají, a mohla si s rodinou zaletět do Čech, kdykoliv se mi zachce. Ráda bych Nevovi dopřála školku alespoň na pár hodin denně, kdyby o to stál.

V jiné zemi, vzdálené téměř 3000 km od České republiky, ale přesto zřejmě v podobné situaci jako všechny maminky registrované na Mavimi :-).

Pro Mavimi,

Monika Erez