Nejsem dokonalá a nestydím se za to

Kdyby se mě někdo zeptal, jaké je moje životní krédo, nejspíš bych odpověděla prozaicky – „být v pohodě“. Možná se vám to bude zdát příliš přízemní či málo ambiciózní, ale pro mě je to velmi důležité, a jak se budu snažit ukázat, skrývá se za tím i trochu víc, než se na první pohled třeba může zdát.


Být v pohodě = identifikovat vlastní potřeby a priority a žít v souladu s nimi

„Být v pohodě“ totiž rozhodně nechápu jako nějaké pasivní proplouvání životem s minimem úsilí. Pro mě to znamená cítit se dlouhodobě dobře – identifikovat vlastní potřeby, hodnoty a cíle a žít pokud možno v souladu s nimi.

Velice důležité je pro mě stanovení priorit – nemáme dostatek času ani dalších prostředků intenzivně se věnovat v životě všemu, proto je potřeba umět si vybrat to, co je pro mě (!) skutečně zásadní, a ostatní záležitosti odsunout na nižší příčky pomyslného do-to listu, eventuálně je nechat být zcela stranou.

Co mi nevyhovuje, změním nebo se o změnu alespoň pokusím; a pokud to nejde, je potřeba se vydat jinou cestou a neplakat bůhvíjak dlouho nad rozlitým mlékem (ostatně – jako matka malých dětí už jsem na každodenní likvidaci rozlitého čehokoli zvyklá ;-)).

Dělám to, co dělám, protože JÁ chci. Život není soutěž s druhými.

Identifikovat vlastní priority se zdá na první pohled celkem snadné. Problém tkví ale v tom, že se dost často stává, že neusilujeme o to, co bychom chtěli my, ale o to, co se od nás očekává – jedeme v zajetých kolejích toho, jak fungovaly role v naší rodině, když jsme byli malí. Snažíme se plnit či naopak záměrně bojkotovat to, jak si naši budoucnost představovali naši rodiče. Nebo třeba jedeme ze setrvačnosti v životním stylu, který nám už dávno nevyhovuje, ale nikdy jsme se nedokázali zastavit, ohlédnout se a s odstupem si uvědomit, že tudy (už) cesta nevede.

Někdy (byť podvědomě) soupeříme se sourozenci, bývalými partnery, spolužáky, známými či třeba sousedy v tom, kdo má „ukázkovější“ život – závratnější kariéru, reprezentativnější rodinu, větší dům, dražší auto, … A my ženy se také snažíme naplňovat roli dokonalé ženy, jak nám ji často prezentují média, a snažíme se plnit Instagram a další sociální sítě stejně idylickými momentkami ze života jako druzí.

Boj sám se sebou, v němž nelze zvítězit

V souvislosti s tímhle tématem si pokaždé vzpomenu na svou mámu – vždy byla velice starostlivá, vstřícná a pro rodinu dělala maximum, i v práci všem vycházela co nejvíce vstříc. Zařizovala vše potřebné, sháněla, nakupovala, uklízela, vařila, prala, … Protože to brala jako svoji povinnost. Měla na sebe vysoké nároky – vše chtěla dělat na 100 % a stále měla obavy, aby vše perfektně zvládla, a když se něco pokazilo, brala to jako svoje selhání (i když za to třeba zcela evidentně nemohla). Táta jí například musel hodně dlouho přesvědčovat, že ponožky opravdu žehlit nemusí… Pochopitelně pak byla z toho všeho často unavená, vyčerpaná. Důsledkem toho se jí pak třeba práce hromadila, protože když vše chtěla dělat naprosto dokonale a precizně, zabralo to hodně času a energie.

Vždycky mě jako dítě hrozně mrzelo, když v době adventu pronášela, že Vánoce by se měly zrušit, že je to hrozný blázinec a že nic nestíhá. Přitom jí nikdo k tak vysoké aktivitě nenutil (i když třeba kolegové z práce se poměrně rychle naučili její ochoty zneužívat) ani ji nevyžadoval. Byl to její smysl pro povinnost, který říkal, že na Vánoce „se“ vždycky peklo tolik a tolik druhů cukroví, vždycky „se“ dělal velký úklid, který zahrnoval i čištění oken v mrazu a kompletní ruční mytí velkého svátečního cibulákového servisu…

Pro druhé byla naprosto perfektní, rozdala by se, ale sama uvnitř trpěla, bojovala s vyčerpáním a únavou a stejně pak měla výčitky svědomí, že není dost dokonalá a selhává. A tomu já se u sebe snažím programově vyhnout. Ano – nemám díky tomu doma vždy perfektně naklizeno, k žehlení se uchyluji jen málokdy, dětem denně nevymýšlím několikahodinový program kreativního tvoření, ale jsem ráda, když se rozumně zabaví i samy, neobskakuji rodinné příslušníky a nedělám, co jim jen na očích uvidím – pochopitelně respektuji jejich přání a potřeby a snažím se jim vycházet vstříc, ale nezapomínám při tom ani na sebe, protože prostě „chci být v pohodě“.

Život tedy není závod, ale kdyby byl, nechci přepálit start, ani běžet sice pořád rychle, ale na špatnou stranu...

I já se snažím, mám své cíle, ambice a pracuji na tom, abych se zlepšovala. Ale nesnažím se o to být za každou cenu nejlepší, někoho předhonit, splnit všechna očekávání okolí. To, co dělám, dělám proto, že já chci, nikoli proto, že to chce někdo jiný – pak taky nemusím být zklamaná, že jsem mu dostatečně nevyhověla, že mě třeba dost nepochválil či neocenil – vždyť jsem udělala maximum, co bylo v mých reálných silách, a proto se nemusím cítit špatně, naopak. Ostatně: některým lidem se stejně nezavděčíte, ani kdybyste se na hlavu stavěli (dětem se věnujete moc/málo, jste moc/málo ambiciózní, jste příliš tlustí/hubení, …).

Čím jsem starší, tím míň mám potřebu řešit, co si o mě druzí lidé myslí. Rozhodně to neznamená, že bych byla bezohledná. Ani že bych ignorovala názory vlastní rodiny. Jde jen o situace, kdy by mi třeba ti, jichž se to vůbec netýká, radili, jak mám žít či jak mám vychovávat své děti. Zkrátka nebudu řešit, „co by tomu řekli lidi“, zejména ne tehdy, pokud reagují na nějakou situaci bez znalosti kontextu.

Když něco nezvládám či nestíhám, prostě si řeknu o pomoc. Bez výčitek. Komunikace s druhými a zpětná vazba je v tomto směru stejně důležitá jako umět porozumět sám sobě a svým potřebám. Pokud moje okolí netuší, že mi něco vadí, nebo že mám nějaký problém, těžko s tím může něco udělat. A zásadní je také umět říkat NE a necítit se při tom provinile a necítit povinnosti se za to omlouvat nebo vysvětlovat proč (když jde o odmítnutí něčeho, co je nad rámec mých povinností).

Vánoce netřeba rušit, stačí zrušit nesmyslné nároky, které na sebe klademe

Vždy si říkám, že co není tolik důležité, počká. A když to nepočká a uteče, taky dobře, alespoň už nebude nutné to pak řešit. Tak třeba právě doba adventu – opravdu nikdy nechci dojít k tomu, abych si myslela, že by se měl zrušit. Vždyť je to období, které přímo vybízí k tomu udělat si pohodu, dopřát si něco dobrého, vyrazit s rodinou na hezký koncert nebo se třeba zúčastnit nějaké kreativní dílničky.

Co naopak zrušit můžu (a ráda to také dělám) je velký úklid, honění se za dokonalými dárky, pečení a vyvařování v takových rozměrech, že bude lednice po okraj plná a polovinu jídla pak budeme do sebe tlačit jen proto, „aby se to nezkazilo“. Pokud chci mít naklizený byt a nemám čas nebo sílu se do toho pouštět, objednám si úklid (a odpustím si třeba pár návštěv kavárny, abych k tomu našetřila prostředky navíc). Pokud chci mít hodně druhů cukroví, ale nemám chuť, čas nebo schopnosti je péct, koupím si krabici kvalitního domácího cukroví z vyzkoušeného zdroje a pár druhů upeču doma s dětmi jen tak pro radost a vytvoření vánoční atmosféry. Dnes už existuje různých možností celá řada. A doma může být pohoda. Jak prosté.

Z prázdného džbánu nelze nalévat

Jedině tehdy, kdy já sama se cítím dobře a v rovnováze, mohu dlouhodobě fungovat i ve vztazích s druhými, které pak budou celkově lepší a pohodovější, než kdybych žila v neustálém stresu a frustraci z toho, že nejsem dost dobrá a neodpovídám zcela představě dokonalé ženy (která v reálu stejně ani neexistuje).

Myslím si, že moje děti si nebudou v dospělosti pamatovat, jestli byla u nás doma vždy důkladně čistá okna, nikde ani smítko prachu a každý den tříchodová teplá večeře, ale spíš to, jaká u nás vládla atmosféra, a jak jsme si dokázali užít společný čas – třeba úplně obyčejně, ale hlavně v dobré náladě.

Za Mavimi,

Eva