Mateřství tak, jak si ho nikdo nepředstavuje - otevřené přiznání jednadvacetileté matky 2. část

Milé čtenářky, milí čtenáři,


než se vrátím ke svému porodu, moc ráda bych zdůraznila roli mého manžela v tom všem. V minulém článku jsem mluvila o tom, jak jsem si nedovedla představit pobyt ve městě vzdáleném hodinu a půl od domova bez nastávajícího tatínka, ale obavy, že nestihne příchod svého potomka na svět, jsem mít nemusela. Byl tak strašně ochotný a absolutně nesobecký – spal v autě na parkovišti poblíž nemocnice, tak moc nechtěl o tu událost přijít, tak moc mi chtěl být na blízku. Ani v den D se nikam příliš nevzdálil a podporoval mě.




Jakmile mi odtekla voda, šel to oznámit sloužící sestře a lékařce. Jejich slova mě trochu zarazila: „Sbalte si všechny věci, půjdeme na porodní sály.“ Aha, takže se potáhneme s kufrem a taškou pryč? Ještě, že byl manžel se mnou, protože jak bych sama vlekla těsně před porodem všechny ty věci, mi nejde na rozum. Vyjeli jsme do třetího patra a mně bylo přiděleno místo k přípravám.


Sotva stihl začít působit klystýr, už mě sestra naháněla zpátky: „Je tu anesteziolog, chcete epidurál? Rozmyslete se rychle, bude muset zase odejít, tak ať to stihneme.“ Nenapadlo mě o tom přemýšlet a její dotaz mě trochu zaskočil. Poradila jsem se s porodníkem a na jeho doporučení se rozhodla pro jeho aplikaci.


Položila se na lehátko a dle instrukcí se schoulila do klubíčka. Nejapné fórky sestry si již nevybavuji, pouze slova lékaře: „Myslím, že paní na vás nemá náladu.“ Díky bohu jí to někdo řekl. Vrtá se mi jehlou v páteři a snaží se najít to místečko, kam se látka aplikuje. Kontrakce sílí a při nich nelze pokračovat, a tak chvíli co chvíli jehlu taháme ven a zase zpátky a hledáme znovu a znovu. Začínám vydávat zvuky jak při pláči, ale tvář je suchá. Svírám manželovu ruku a děsím se toho, co přijde.


Každou kontrakci poctivě hlásím a nejsem sama, kdo vnímá zkracující se dobu mezi nimi. „Tak nic, jdeme rodit, už to nestihneme.“ Z rozpíchaných zad mi je vytažena jehla, aniž bych dostala ulevující analgetika.


Převalím se na záda, nohy vyhazuji na podpěry, sleduji porodníka v řeznické zástěře a snažím se vnímat pokyny. Chytám se úchytů a ještě naposled si slibuju, že nebudu sprostá. Kontrakce sílí a sílí. „Jste otevřená jen na osm z deseti, ale miminko je malé, tak začneme,“ podotkne doktor těsně před tím, než zavřu oči a vnímám jen tisíce nožů směřujících k mému lůnu. S každou další kontrakcí začínám prosit ať to skončí, škemrám, nadávám, v drobných pauzách se děsím další příchozí kontrakce a modlím se, ať je to za mnou.


„Nadechnout a tlačit!“ povel zněl tak jasně, že absolutně odmítám přestávat tlačit. Jsem celá rudá a k novému nádechu musím být pobídnuta. Miminko je celou dobu monitorováno, přestává se mu to líbit a já v neúprosných bolestech zaslechnu jen kovový zvuk. Fik, hráz je nastřihnutá, ale přísahám bohu, že kdybych neslyšela zvuk nůžek, nevím o tom. Rozárka je na světě.


Nestihnu se na ni ani podívat a už ji odnáší pryč. Váží ji, měří, kontrolují životní funkce. Neslyším pláč, ale jsem dost otupělá bolestí na to, abych začala plašit. Doktor mě bez vyzvání uklidňuje, že je v pořádku, hodně malinká, kilo a půl vážící, ale dýchá sama. Na vteřinku mi ji ukážou a je ta tam. Než se vzpamatuji, jdeme rodit placentu. Není to nic příjemného a přiznávám, že tuhle část opomene snad každá maminka, která neměla šanci navštívit předporodní kurz. Ven se jí moc nechce, s čekáním se tu nikdo moc neobtěžuje, a tak se ze mě stává ukázková figurína pro nově nastoupivší sestřičku. Po vyloučení potrhané placenty lékař učí mladou slečnu, jak se pozná, že je venku celá, oba mi promačkávají břicho, jako kdybych nebyla celek. Bolí to.


Možná si právě říkáte, kam se poděl novopečený tatínek. Ráda bych řekla, že přesně vím, co se dělo, ale v hlavě mám jen útržky. Jeho úsměv na tváři, oči plné šťastných slz a nezapomenutelná slova: „Je nádherná!“ Doktor po zašití hráze spěchá k dalšímu porodu, poslouchám křičící rodičku a v duchu jsem ráda, že to byla právě ona, kdo poslouchal sténání a jekot první. Mžikem je porodní sál prázdný a zůstávám tam sama pouze s otevřenými dveřmi. Sem tam přiběhne tatínek s dalšími fotkami maličké, na které stále přes mokré oči nevidí, nebo sestra zkontrolovat, jestli žiju. Paradoxně se usmívám. Jsem šťastná, že je Rozinka zdravá a zdaleka mi nedochází, co je před námi.


Na sále ležím další dvě hodiny a kontrakce neustupují. Bolí méně, ale stále natolik, abych nebyla schopná se hnout. Při každé stínám ruce v pěsti a zdvihám je do vzduchu, byť jsem si slibovala, že už vydržím ležet úplně klidně. Chci se převalit na bok, ale mé tělo mi to nedovolí. Ptám se, zda je to normální. Jako prvorodička toho o bolestech příliš nevím.


Věřte, kdybych na to měla sílu a nebyla omámená tím opojným pocitem mateřské lásky, jsem si jistá, že při vzpomínce na slova sestry: „Vy jste nikdy neměla silnější menstruaci?“ bych ji udělala nesmývatelné stíny okolo očí, protože když si pro mě přišla, že spolu navštívíme sprchu, po čtyřech metrech, které dnes nechápu, jak jsem ušla, jsem se skácela do kaluže vlastní krve, jako by jí i tak nebylo všude dost. „Neplašte, neplašte!“ zvolá sestra, která jako jediná vypadá vyděšeně. A její další slova? „Musím k dalšímu porodu, převezte ji dolů na lůžkové,“ předává mě nováčkovi. Zajímavý únikový manévr, že?


Vracíme se zpátky na patro, kde jsem byla prve uložena, pouze měníme pokoj. Vrací se mi smysly a s pomocí jediné dole sloužící sestry se ve stále šílených bolestech přesouvám do postele. Venku je tma, v pokoji svítí malá zářivka a do paměti se mi ukládá další zvláštní otázka: „Vám nahoře nikdo nesahal na břicho?“ Než se stihnu zeptat proč, krev je všude spolu s obrovskou sraženinou, kterou se pravděpodobně snažilo tělo kontrakcemi vyloučit. „Bože můj, vždyť to z ní teče, jak z vola!“ začíná být sprostý i můj muž.


Lékaři mají nahoře plné ruce práce s jinými rodičkami, a tak mohu být ráda, že dnes slouží zkušená sestra, která mi okamžitě píchá léky na utišení krvácení a já mám konečně pocit, že jsem v dobrých rukou. Dnešní noční můra končí. Krvácení ustává, dokonce i bolesti odeznívají a já se loučím s manželem s vidinou hezčího zítřku. Usínám.


Za Mavimi,

Šárka