Mateřství tak, jak si ho nikdo nepředstavuje – otevřené přiznání jednadvacetileté matky 1. část

        Už jako malá holka s panenkou v náručí jsem se těšila a představovala si, jak jednou přivinu své vlastní děťátko. Budu ho hýčkat, rozmazlovat, kojit, mazlit a nehnu se od něj ani na krok. Že není mateřství jednoduché, Vám poví každá máma a stejným dechem neopomene dodat, že je to zároveň to nejkrásnější, co Vás čeká. Váš maličký poklad může plakat a celou noc nespat, budete utahaná, nesvá a nervózní z toho, že nevíte, co se drobečkovi děje, ale pokaždé, když se na Vás usměje, roztajete jako led na jaře a odpustíte mu všechno poblinkané oblečení, i to, že ten malinkatý uzlíček počkal, než jej vykoupete a převléknete do čistého, aby se s radostí mohl pokakat, jen co dopnete plínu a rozhodnete se chystat jídlo. Teď chci, abyste věděli, že mluvím o těch krásných starostech, o pláči, přebalování, nafouklém bříšku, probdělých nocích. Pokud jste si prožili přirozený bolestivý porod v termínu a teď se staráte o prvotřídního ďáblíka, můžete děkovat všem svatým za to štěstí.


        Čekala nás jedna z dalších kontrol u gynekologa ve 28. týdnu těhotenství, když se to zvrtlo. Bříško se kulatilo, miminko kopalo, ranní nevolnosti už dávno odešly, omdlít v obchodě se mi povedlo jen jednou a těšila jsem se, až se pojedu fotit a do alba zařadím ty kýčovité těhu fotky. „Zkracuje se Vám čípek, pokud nechcete porodit předčasně, musíte ležet. Žádné výlety, procházky, nic!“ tak zněl výrok mého gynekologa. Ležet zvládnu, odpočívat taky. Do porodu to je sice dlouhá doba, ale co bych neudělala pro své prvorozené. První kontrola byla za týden, zlepšení, pecka a další až za dva, skvělé! Režim ležení a odpočinku jsem pro jistotu ještě zpřísnila, abych nic neriskovala a z další kontroly mohla zase hezky šupajdit do vlastního pelechu. Ups, výraz pana doktora se mi nelíbí a jemu se zase nezdá to, co vidí na ultrazvuku: „Odsud musíte hned do nemocnice. Budeme rádi, když ještě chvíli vydržíte dva v jednom.“ A tadá, první hospitalizace je tu.


        Ani sluníčko, ani prosebné chlácholení manžela ať nepláču, nezahnalo můj strach. Dostávám kapačku, podstupuji další vyšetření, do zadku mi dávají plicní indukci na vývoj plic malé, kdyby přišla dřív a já otevírám internet a do googlu zadávám: „Předčasný porod v 31. týdnu těhotenství.“ Břicho je klidné, a tak nechápu, co se děje. Spousta maminek chodila otevřená na tři prsty a rodila v termínu. Nemám ani bolesti, ani poslíčky, otevřená pouze na dva, proč mě tu sakra drží? Aha, poslíčci přicházejí. Další kapačka, další slzy, další strach a slova lékařky směřující sestře jako bych byla jen další kus na lince: „Když se to nezastaví, pošleme ji do Pardubic.“ Halóó, já tu ležím a slyším Vás. Nechci jet pryč, bojím se, je brzy na to, abych rodila, abych odjela hodinu a půl od domova a byla na vše sama. Neumím si představit, jak by u mě mohl být manžel, jak by mě mohl navštěvovat, obzvlášť když musí na víkend pracovně odjet – teď, když je všechno na spadnutí. Kapačka naštěstí zabírá a kontrakce jsou ty tam. Den co den odpovídám na vizitě, že se cítím dobře, břicho mi tvrdne tak akorát, aby se to nemuselo řešit, a po týdnu hospitalizace jsem propuštěna do domácí péče.


        Nervózní budoucí tatínek odjíždí na víkend pryč a já slibuju jemu i sama sobě, že budu doma a nebudeme nic vyvádět. Svůj slib plním a celý víkend přečkávám ve vlastním pelíšku s péčí mé maminky a babičky. Zakládám kalendář a zbytečně co hodinu přepočítávám, kolik dní ještě musím vydržet, abych rodila v přijatelnějším termínu než teď, jako bych to tím ovlivnila. Užívám si sotva dva dny toho, že se nic zvláštního neděje. Beru léky, ležím, snažím se moc nevrtět, večer koukám s milovaným na film a s odporem mně vlastním beru telefon do ruky a pozoruji hodiny. Poslíčci....poslíčci teď...zapsat čas....poslíčci znovu...zapsat čas....ještě jednou a budeme si muset udělat půlnoční výlet do nemocnice. Nedá se nic dělat. Slzy se derou ven, strachy buší srdce. Jsem teprve ve 33. týdnu těhotenství, venku je tma, nasedáme do auta a jedeme. Tvrdne mi bříško a rozhodnutí doktorky je jasné – zvedá telefon, objednává sanitu, volá do Pardubic a mě uklidňuje: „Na cestu Vám napíchneme kapačku, abyste nezačala rodit v sanitce.“ Počkejte co? Rodit? Jo, rodit. Sakra, až teď mi dochází, že jsem si nepřijela jen pro nějaké léky, co to všechno zázrakem zase pozastaví a bude dobře. Nemusí to trvat ani několik hodin a budu máma. Jsem na to připravená? Jsem připravená rodit? Vidět svoje miminko? A co s ním bude?  Vždyť je ještě brzy. Bude samo dýchat? Stačila plicní indukce? Bude to opravdu holčička?


        Cesta se zdá nekonečná, a to ji má řidič záchranky zmáknutou za téměř poloviční čas. Manželův otec je jeho kolega, a tak jede budoucí tatínek tak trochu protekčně se mnou. Noc trávíme společně na porodním sále. Má unavená drahá polovička usíná v sedě, zato já spát nemohu. Ze všech těch léků mi otékají nohy, brní, nejsou mé a zároveň je cítím víc, než bych chtěla a já musím ležet. Kapají mi další infuzi, zvracím, hlavou se mi honí vše možné a modlím se, ať je ráno, protože: „Nejhlubší noc je, než se rozední“, jak zpívá Lucka Vondráčková ve své písničce. Skvělé! Noc jsme vydrželi, odváží nás na lůžkové. Smiřuji se s tím, že zase ležím v nemocnici a doufám, že bude vše dobré. Z omylu mě vyvádí sloužící doktorka: „Máte preeklapsii a klesají Vám krevní destičky, potřebujeme dvacet čtyři hodin odebírat Vaši moč, abychom věděli víc. Pokud se to zhorší, porod Vám vyvoláme sami.“ Aha, takže teď tu neležím se snahou udržet malou co nejdéle, ale vydržet společně co nejdéle, aniž by to ohrožovalo i mě. Super. Ruce už mám celé rozpíchané ze všech těch odběrů, modřiny se slévají v jednu velkou a sestřičky marně hledají, kam by ještě mohly píchnout.


        Práci jim naštěstí ulehčím. Praskla mi voda. Je půl deváté večer, manžel ještě nestihl odejít a mě se spouští porod ve 34. týdnu. Rty se mi potutelně zkroutí do úsměvu. Na jednu stranu jsem strašně šťastná, že skončí mé utrpení, uvidím své miminko, budu maminkou, ale na druhou stranu se hrozně bojím, co mě čeká. Není cesty zpět. Bude všechno v pořádku?



        Jak bude vše pokračovat? Příště se dočtete o bolestivém porodu a jeho komplikacích, měsíci v nemocnici a nedořešených problémech po dalších třech měsících.

Pro Mavimi,

Šárka