Diagnóza "matka po mateřské" aneb po rodičovské na pracáku

Jak (ne)ztratit hlavu a důstojnost při hledání pracovního uplatnění se dvěma malými dětmi

Paní za přepážkou na Úřadě práce se na mě soustrastně podívala: „No jo, matka po rodičovský… To tady Maruš trvalo několik let, než si našla místo. Žejo, Maruš?“ Oslovená úřednice u vedlejší přepážky pokývala hlavou a rovněž mi věnovala soucitný pohled. „A chtěla byste něco na zkrácený úvazek, jo? No, já se vám podívám, ale takový nabídky se skoro neobjevujou.“


Opravdu budu mít místo mozku už jen z mlíka kostku?

Tak začala moje snaha o návrat do pracovního procesu po pěti a půl letech na rodičovské dovolené. Člověku to na sebedůvěře věru nepřidá. Poté, co jsem strávila víc jak půl dekády komunikací v maximálně dvojslabičných výrazech (a dodnes musím překonávat nutkání loučit se i s neznámými dospělými slovy „pápá“ a zamáváním), vrcholem intelektuální zábavy mi bylo skládání puzzlí o osmi dílcích a největší společenskou událostí (na kterou jsem se také vždy patřičně vyšňořila), bylo vyzvedávání staršího dítěte ze školky.

V tomto mezním období, kdy je člověk tak křehký a zranitelný, pochybuje, že se dokáže vrátit zpět do nelítostného a konkurenčního prostředí dospělých, obzvlášť když je od prvního těhotenství tak citlivý, že ho běžně rozpláče i reklama na psí granule. Začíná v něm klíčit pocit, že mu tak trochu ujel vlak.

V práci, kde jsem působila před nástupem na mateřskou, už pro mě nemají místo. Ocitám se na „pracáku“, kde jsem víceméně onálepkována jako ztracený případ a přimíchána do jednoho pytle k řadě chronických a velmi laxních (alespoň od pohledu) „uchazečům o zaměstnání“, kteří si čekání ve frontě zpříjemňují předáváním triků, jak se vyhnout nástupu na nabízené pozice. Hlavou se mi honí myšlenky, zda se nakonec už opravdu nehodím jen k utírání dětských zadečků, úklidu a mléko-zásobení?

Demotivace působí anebo honba za chimérou ideálního zaměstnání

Po období „nezaměstnatelného absolventa humanitní vysoké školy“, který nepasuje personalistům do jejich tabulek požadavků, jsem se po několikaleté pauze teď přesunula na pozici matky s malými dětmi, která by troufale chtěla zkrácený úvazek, aby nemusela své děti vídat jenom o víkendech a při večerním ukládání do postelí. A možná, že se z ní později plynule přesunu do kategorie „neperspektivní padesátka, která beztak půjde za pár let do důchodu, a určitě nemůže být dostatečně flexibilní a inovativní, protože je prostě stará“.

Snažila jsem se hledat práci na zkrácený úvazek, ideálně alespoň částečně z domova, abych mohla skloubit rodinný a pracovní život, aniž bych se z toho dříve či později zbláznila, ale takových nabídek se neobjevovalo příliš, a pokud už ano, většinou jsem se sice probojovala několika koly přijímacího řízení, ale vždy nakonec upřednostnili jiného kandidáta.

Naděje, že možná nejsem tak úplně na odpis, mi svitla, když jsem si našla alespoň brigádu ve svém oboru. Šlo o pár hodin práce z domova týdně, která pochopitelně nepředstavovala dostatečně vysoký pravidelný příjem, ale dodala mi opět určitou sebejistotu a pocit, že mám i v profesním životě stále co nabídnout.

Zaskočil mě jen systém sociální podpory, který je nastavený značně demotivujícím způsobem: abyste mohli být vedeni na ÚP jako uchazeč o zaměstnání, můžete si přivydělat měsíčně nanejvýš polovinu minimální mzdy. ALE – jakmile si vyděláte byť jedinou korunu, nemáte nárok na žádnou finanční podporu (jediným benefitem pak zůstává pokrytí zdravotního pojištění), k tomu navíc musíte každý měsíc obíhat či obesílat zaměstnavatele (pokud jich máte víc, je to obzvláště „zábavné“) a nechávat si u nich o výši výdělku za dané období vystavit potvrzení, které pak musíte doručit na ÚP. Téměř se tak nabízí možnost na veškerou snahu o přivýdělek a získávání pracovních zkušeností rezignovat – vždyť to za tu námahu snad ani nestojí – zůstat pěkně hnít doma, nechat si zasílat podporu v nezaměstnanosti a čas od času formálně projevit snahu o hledání práce odepsáním na nějaký inzerát.

Naštěstí pro sebe jsem se ale hnilobným procesům nepoddala. I když o sobě mívám občas nějaké pochybnosti – asi jako každý – stále jsem doufala, že se i po několikaleté pauze dokážu znovu vzchopit, využít to, co jsem se naučila (i sama o sobě) během rodičovské dovolené ve svůj prospěch a postupně, byť třeba po malých krůčcích se budu opět vracet do pracovního nasazení (v únosném měřítku).

Když nemůže Mohamed k hoře, ...

Po nějaké době jsem přestala hledat ideální pozici, která by splňovala moje požadavky, a na kterou bych byla vhodným kandidátem i z pohledu zaměstnavatele, protože je to hledání jehly v kupce sena, které mi jen zbytečně zabíralo čas a sráželo sebevědomí. K práci na DPP se postupně naskytly i další podobné příležitosti, které mi v současnosti dohromady zabírají přibližně 10–20 hodin týdně a společně představují pestrou pracovní náplň, která mě baví, naplňuje a díky tomu, že vše vykonávám z domova, si ji mohu podle potřeb přizpůsobit a rozplánovat.

Možná, až budou děti ještě o trochu větší, zatoužím po práci o větším objemu (a tudíž také příjmu, který by se do rodinného rozpočtu pochopitelně hodil) a s větším kontaktem s jinými spolupracovníky (pracovat výhradně z domova má samozřejmě i své stinné stránky v podobě sociální izolace). Momentálně jsem ale naprosto spokojená a konečně opět vnitřně vyrovnaná a sebejistá. Nejdůležitějším krokem k tomuto vývoji pro mě bylo uvědomění si, že máloco v životě je černobílé – zdaleka ne vždy se musíme rozhodovat mezi buď/anebo, ale můžeme si vytvořit i vlastní cestu, po které se můžeme vydat za svými cíli. Chce to jen neztrácet naději.

Za Mavimi,

Eva