Běžný den (trochu) pracující matky

6:35 Zvoní mi budík.

6:55 Definitivně se probírám z kómatu a mátožně vstávám. Dneska už určitě musím jít večer spát dřív! Uprostřed manželské postele ještě spokojeně oddechuje čtyřletý syn (vlastně ani netuším, kdy a jak se tam v noci vzal, protože večer standardně usínal se svou sestrou v pokojíčku), muž zrovna vstává taky a rovnou zaplouvá do koupelny – jediného posvátného místa v domácnosti, kde můžete strávit pár minut skutečně o samotě, pokud jste dost rychlí a stihnete se tam včas zamknout (a taky dostatečně psychicky odolní vůči smutnému dětskému hlásku za dveřmi, který sděluje, že právě teď potřebuje nutně pomazlit).

7:00 Budím děti. Nikdy bych si nemyslela, že se toho vůbec kdy dožiju. Zatím celý jejich život vždycky budily ony mě – ostatně to i nadále dělají (a v nekřesťanskou hodinu) s železnou pravidelností o víkendech, svátcích a prázdninách – tedy vždy, kdy se ráno nemusíme nikam vypravovat, zatímco teď, když vstáváme do školy/školky, by jinak pravděpodobně spaly až do oběda.  

7:10 Přesouváme se do obýváku, kde si děti vyžádají pohádku v televizi, a možná u ní i něco milostivě posnídají. Na „jídelním lístku“ se sice nabízí hned několik položek, ale stejně je všem jasné, že nad každou otráveně zakroutí hlavou, a nakonec budou chroupat svoje obligátní „kuličky“.

7:15 Střídám manžela v koupelně a – zatímco on bude nyní dohlížet na malé osoby hypnotizované pohádkovým příběhem, aby míň zíraly a víc snídaly, a následně se oblékaly – pokusím se na svém obličeji vykreslit dojem, že jsem zcela probuzená a relativně svěží.

7:30 Vycházím z koupelny, pomáhám synovi se doobléknout a dceři se učesat. I já se rychle převléknu (a vlastní outfit přitom řeším o hodně méně než má 7letá dcera).

7:45 Nazouváme boty, finalizujeme nahazování svršků a vyrážíme směr škola, kde deponujeme dceru a pokračujeme k nedaleké synově školce, v níž (ne tak úplně s nadšením) stráví dopoledne.

8:00 Dočasně bezdětná se vracím domů. Vařím si kafe a snídám. Konečně začínám vnímat svět ve všech barvách. Po jídle musím vysát v obýváku (hlavně rozšlapané snídaňové kuličky) a srovnat polštářky na sedačce. Mám home office a pracovat potřebuju v uklizeném a esteticky přijatelném prostředí (na nepořádek v dalších místnostech bytu si ordinuju selektivní slepotu, jinak bych gruntovala celé poledne a promrhala tak celou dobu, kdy budu doma sama).

8:30 Zasedám k počítači a píšu (pokud mám dostatek inspirace; v opačném případě chvílemi prokrastinuju na sociálních sítích). V tuto dobu se snažím věnovat věcem, které vyžadují nejvíce intelektuálního úsilí, případně činnostem, při nichž se chci vyhnout asistování malých osob, jejichž pomoc bývá sice milá a dobře míněná, ale v některých směrech spíše kontraproduktivní.

12:00 Mám hlad a to jde všechno ostatní stranou. Využívám jedinečnou možnost se v klidu důstojně najíst (i když food styling při tom notně pokulhává).

12:30 Jdu vyzvednout syna ze školky.

13:00 Přicházíme domů, syn se obvykle dožaduje jídla (a protože nemám velké iluze o tom, že by ve školním stravování došlo od dob mého dětství k výraznějšímu posunu, ráda mu vyhovím). V 90 % případů si pak nasycený synek jde skládat lego, při čemž mu více či méně asistuju – dle potřeb hledám specifické mrňavé kostičky, odděluju neoddělitelné součástky a lovím zpod sedačky zapadlé dílky, které se zakutálí vždycky až úplně dozadu (Příště už musím konečně vysát i pod sedačkou!). Pokud je moje asistence vyžadována jen v menší míře, stihnu v mezičase dotáhnout práci, která mi zbyla z dopoledne.

15:00 Jdeme vyzvednout dceru z družiny. Doma probíráme obsah aktovky, podepisuju notýsek, družinový notýsek, a když si dcera udělá úkoly, podepisuju i ty (kvůli soustavnému podepisování se mi za ten rok, co dcera zahájila povinnou školní docházku, vlastní autogram zminimalizoval na téměř rovnou čáru a vůbec netuším, co budu dělat, až bude po mně někdo chtít všechny ty kličky ze vzorového podpisu, který jsem mívala předtím).

16:00 Když je hezky, jdou děti na hřiště. Protože je umístěné ve vnitrobloku – kam se nikdo cizí nedostane, a navíc těsně sousedí s naším bytem, takže je mám stále na očích – pouštím je tam už spolu samotné. Zatímco si hrají, uklidím nádobí, pověsím prádlo, znovu vysaju (protože „se“ mezitím zase nadrobilo a dvě kočky v naší domácnosti tomu taky pomohly) a věnuji se dalším podobným bohulibým činnostem a mezitím bývám tu a tam (někdy taky téměř soustavně) odvolávána podat přes plot pití/svačinu/gumového dinosaura/míč atp.

17:00 Vařím večeři, chystám svačinu pro dceru na druhý den, a když chci být hodně výkonná (což až tak moc často nechci), v mezičase upeču něco sladkého na snídani – ale ať to bude cokoli, děti stejně nejspíš budou chtít zase jen kuličky. :-)

17:30 Přichází manžel z práce. Servíruje se večeře a voláme na děti, aby se šly taky najíst. Někdy milostivě jdou, někdy je venkovní zábava přednější, takže jen nafasujou přes plot suchý rohlík a pokračujou ve hře.

18:30 Děti se nechají nalákat, že za chvíli bude večerníček, a přicházejí domů. Obvykle si vzpomenou, že mají hlad, takže si třeba konečně dají trochu večeře, případně to jistí další suchý rohlík.

19:00 Děti čeká koupání a čištění zubů, kterému šéfuje manžel. Já zatím sklidím ze stolu a trochu zmenším hromadu různých předmětů v obýváku, které stihly děti (přesto že vlastně skoro nebyly doma!) přes den vytahat. Se zbytkem mi poté pomohou čisté a opyžámkované ratolesti.

19:30 Přesouváme se do pokojíčku, kde si čteme pohádku. Snažím se neusnout dřív, než dočtu.

20:00 Zhasínáme. Zpívám písně na přání (a jsem ráda, že odhlučnění v našem domě funguje celkem dobře, takže sousedi jsou nevyžádaného koncertu snad ušetřeni), a když už je vytvořena taková velmi klidná a spánek navozující atmosféra, obvykle musí některé z dětí nutně čůrat, a téměř vždy také potřebují zodpovídat různé životně důležité otázky, u jejichž vysvětlování se dost často s chutí zakecám tak, že minimálně jedno z dětí raději usne.

21:00 Děti spí, já skoro taky, ale přeci jen si chci užít ještě chvíli klidu při vědomí, takže se přesouvám do obýváku za manželem. Někdy ještě doháním pracovní resty, ale snažím se, aby k tomu nedocházelo moc často. Máme čas sami pro sebe, někdy se podíváme třeba na nějaký zajímavý seriál… a pak ještě jeden díl, když to bylo tak napínavé. :-) Nebo se třeba začtu do knížky…

23:30 To už je tolik hodin? Naštěstí – pro zachování rovnováhy a spravedlnosti – zítra vede děti do školy a školky manžel a večer je bude i uspávat, takže budu mít trochu volnější program. Uléhám do postele a téměř okamžitě upadám do kómatu.

6:35 Zvoní mi budík. Dneska už určitě musím jít večer spát dřív...

Co z toho plyne?

  • Protože je můj pracovní režim relativně volný (pracuji pouze z domova), musím být sama sobě drábem, vést si přehled úkolů a cílů (i těch splněných – pro vlastní dobrý pocit, protože mi někdy chybí přímá zpětná vazba od vzdálených spolupracovníků), snažit se co nejméně prokrastinovat (k čemuž tento model pochopitelně velmi svádí) a především správně rozlišovat činnosti, které ráda dělám bez dětí (ale v jejich přítomnosti jsou proveditelné) od činností, které s dětmi prostě dělat nejdou (třeba udržet myšlenku a napsat smysluplný souvislý text většího rozsahu) a dle toho je plánovat do denního rozvrhu.

  • Když to tu tak vidím černé na bílém, zjišťuji, že poměrně hodně času strávím na první pohled trochu zbytečným pendlováním mezi domovem a vzdělávacími zařízeními. Kdybych obě děti vyzvedávala najednou – tedy buď po obědě nebo až odpoledne, ušetřila bych si jednu cestu tam a zpátky. Snažím se však maximálně vyjít potřebám dětí (velmi se mi osvědčilo nechávat jim prostor, aby k některým věcem dozrály samy): syn se zatím ve školkovém prostředí necítí moc jistý, takže ho tam chci nechávat jen v takové míře, aby si postupně zvykal, ale nadměrně se nestresoval. Naopak dcera už dospěla do fáze, kdy miluje kolektiv vrstevníků a hry s nimi, takže té zase nechci upírat odpolední pobyt ve družině.

  • Jsem ráda, že se můj manžel podílí na péči o děti, a že se pravidelně střídáme v ranním vodění do školy/školky a ve večerním uspávání. Díky tomu mám alespoň o maličko času víc na jiné činnosti a především nemám pocit, že celý můj život je jeden velký kolotoč každodenního stereotypu.

Myslím si, že je to věc, která by měla být naprosto samozřejmá a vlastně by nebylo potřeba ji ani zmiňovat, ale bohužel – jak vídám ve svém okolí – to ani v dnešní době není něco, co by všude fungovalo automaticky.

  • Když si vzpomenu na loňský rok, kdy syn začínal navštěvovat školku, a dost často býval třeba týden zdravý a týden doma s rýmou (ano, vím, že řada rodičů toto příliš neřeší /nebo prostě nemá jinou možnost/ a nastydlé děti posílá do školky běžně, ale já to tak dělat nechci, pokud nemusím – s ohledem na syna i jeho okolí), nedovedu si představit, že bych zvládala pracovat na plný úvazek někde v kanceláři a horko těžko neustále řešila hlídání a po večerech a víkendech s vyplazeným jazykem doháněla resty v domácnosti, bez alespoň krátkého času, který bych mohla věnovat sama sobě a také manželovi.

Jsem skutečně vděčná, že můžeme – alespoň zatím, než děti ještě trošku poporostou – fungovat v tomto volnějším režimu (i když samozřejmě i tak mívám někdy pocit, že nestíhám, a že rozdělení úkolů v souvislosti s péčí o děti a domácnost by mohlo být ještě trochu spravedlivější :-)). Že mohu pracovat flexibilně, z domova a v rozsahu, který mi momentálně vyhovuje – přesně v duchu projektu Mavimi.

Za Mavimi,

Eva